obec
Předhradí
Předhradí
Obsah webové stránky se upravuje, omluvte prosím případné nedostatky.
(dle farní kroniky rychmburské)
Děti:
První a snad nejznámější osobností rodáků je básník Adolf Heyduk. O jeho životě bylo napsáno mnoho knih a je tedy zbytečné pokoušet se stvořit novou biografii. Podívejme se tedy do sbírky Vysokomýtsko z roku 1931, kdy na str. 533-536 si můžeme přečíst o mládí básníkově:
F. Hrouzek Z Heydukova rodiště
(Z dětských let básníka Adolfa Heyduka.)
„Hle, to moje hnízdo, vetché, starobylé, snětí stromů skryto, malé, ale milé, dítě mezi městy, nezdobené, prosté, jen když sníh naň padne, o píď výše vzroste,“tak pěje básník Adolf Heyduk o svém rodišti městečku Rychmburku. Tam se narodil dne 6. Června 1835 jako páté dítě truhláře a šenkýře Jana Heyduka a matky Františky, dcery Jana Čejky, mlynáře v blízkém Šilinkově Dole. Rod Heydukův pocházel ze sousedních Hněvětic, rod Čejkův byl pak starý český rod mlynářský, usazený v četných mlýnech při potoku rychmburském. Rodina Heydukova otce byla katolická, rodina matčina evangelická reformovaného vyznání. (Adolf Heyduk píše v dopise: Děkuji za kostelík (rychmburský) v němž jsem ondy šťasten býval po boku otce. S matkou chodíval jsem do Proseče.)
Otec Heydukův byl muž rozumný a světa zkušený, matka pak žena dobrodušná a jemná. Byla velikou milovnicí, horlivou vypravovatelkou a zpěvačkou starých pohádek, pověstí a písní. Básník sám o tom vypravuje: „Lásku k české písni vzal jsem s sebou pro život hned z domova. Matka ráda zpívala a na přástkách a při draní peří zpívalo se, než se úplně setmělo a než dračky na svícnech se rozsvítily, skoro vždycky. Matka měla mimo veliké množství písniček porůznu koupených a v špalíčky sešitých také tři svazky písní Erbenových, které jí nejstarší můj bratr František daroval a jež ve velké měla vážnosti. A jakémnožství písniček měla, jichž jsem jinde od dob, co jsem z domova odešel, nikde neslyšel.“
Do hostince Heydukova přicházelo mnoho lidí domácích i přespolních, úředníků i služebníků vrchnostenských, příbuzných z hor, poutníků, putujících na blízký Chlumeček, formanů i j. Co tu bylo hovorů o různých příbězích z dávna i nedávna, jimž malý hoch rád naslouchal! Také děd Heydukův, Jan Čejka, mlynář v Šilinkově Dole, písmák a světa znalý muž, měl na svého vnuka veliký vliv. K němu, do romantického údolí, se chlapec rád zatoulal a tam s dědem i strýcem pobesedoval.
Městečko samo, v té době sídlo vrchnostenské správy rozsáhlého panství rychmburského, žilo rušným tempem poddanského hnízda a skýtalo bystrému chlapci mnoho věcí k pozorování a přemýšlení. Ještě stále je střežil starobylý hrad ze XIII. stol., obetkaný pověstmi o zazděné Berkovně, před hradem se rozkládal prostorný pivovar, v němž se vařilo tenkrát pivo pro 96 hospod. Mimo hradby stála mohutná budova vrchnostenského úřadu, před ní rybníček a při něm škola. Na horním konci kostel z XVIII. stol., proti němu panská zahrada s divadlem a poustevnou a za ní rozsáhlý panský dvůr. Při východu z městečka vpravo od křižovatky se sousoším “U tří svatých“ při silnici ke Skutči pak stál rodný domek Heydukův. Od zámku až po Podkopčí (v té době nejzanedbanější část Rychmburku), od romantického údolí pod hradem po střízlivé lány panských polí, od všemohoucího pana direktora po posledního podruha … jaké množství zjevů pro básnickou duši chlapcovu!
A přišla škola.“Vzpomněl jsem si zase statečného otce, když mne do škol vedl o půl šestém roce: „Dávej dobrý pozor, koupím nové šaty, ve „zlaté“ budeš-li, hochu zlatý.“ Dosud stojí ta stará škola rychmburská, vystavěná již v roce 1749, dnes je z ní kovárna. Do té vedl otec Heydukův syna Adolfa k panu učiteli Tarabovi, jenž polných 50 let na této vzorné škole působil. „Výš škola je v lip úkrytu a z poprášených skel se zrudlou čapkou zírá ven můj starý učitel, v té šedé hlavě jako sníh zrak bystrý neuhas‘.“ V jediné třídě nízkého dřevěného stropu, červotočem provrtaného, o ploše 43 m2, učil děti všech stupňů po půl století. Dne 15. června 1846 sešlo se mu jich najednou 152. Nedivte se, že pan učitel Taraba omamoval svůj čichový orgán šňupavým tabákem a že častěji vybíhal před starou školu pod košaté lípy, aby nabral do plic čistého povětří. K němu přišel malý Adolf a choval i učil se tak, že se opravdu do zlaté knihy dostal. Školu ani jednou nezameškal. Jistě, že také někdy pohněval starého učitele, bylť živé povahy, ale doufejme, že to spravil šňupácký kapesník, jímž pan učitel trestal „panské“ děti, na ty ostatní měl pořádný liniár. Také na německé hodiny chodil, ale patrně to bylo všechno málo, čeho rychmburský učitel poskytoval, a proto musel chlapec do Skutče k učiteli Dreyerovi, aby se dokonale utvrdil v jazyce německém, nezbytném pro pány tehdejší doby.
A malý Adolf měl být také pánem. Proto musil do světa na studie. Léta bezstarostného dětství zašla.
„ Z domova mne osud hnal - slza v oku taje – ze školy a do školy – v různé světa kraje … Tam z té velké chaty – ved mě otec zlatý – ach, čas míjí – na rozcestí k stromu – když jsem kráčel z domu – do studií.
A tam u té lípy – ach, jak léta kypí – rychle zkrátka – kolem krku rámě – víla líbala mě – v posled matka“.
Opustil svoje rodné hnízdo trvale. Stal se pánem, panem profesorem na reálce v Písku a ten se mu stal druhým domovem. Do Rychmburku přicházel velice zřídka. Bolelo ho srdce nad troskami bývalého Rychmburku. Na své rodiště, ráj svého dětství, však vzpomínal stále. Jako stařec 82 letý píše na Rychmburk: „Jsem v duchu stále u vás, v těch stráních kolem Olšinky, v těch domcích v Podkopčí i v městečku. Stále tam bloudím, ve dne i v noci ve snu, leč nejsou to ty stromy, skály a balvany v Olšince, ty palouky a prosté síně a dvorky, jež tam hledám, ale jsou to mé dávné, dávné chvíle mého mládí, mé dětství, mé štěstí, mí milí rodiče i mí přátelé a známí, které nemohu nalézti, jichž se nemohu dovolati a je vždycky zulíbati, na věky mi odešli a zapadlo mé štěstí.“
Odborný spisovatel hospodářský, narozen v Rychmburku 1832, zemřel u Vladivostoku 1890. Studoval na reálce v Poličce a v Praze a na pražské technice lesnictví a hospodářství. Působil jako hospodářský úředník na statcích knížete Ferdinanda Kinského, později v Uhrách jako úředník katastru. V Praze vydával s Josefem Kučerou, skutečským rodákem, „Pokrok hospodářský“. Byl potom správcem statků hraběte de Carie`re a knížete Michajla v Rusku na Kavkaze.
Území kavkazské hospodářsky organisoval a osazoval Čechy. (Založil české vesnice Glebovku, Kyrilovku a Metodějovku.) Zaváděl pěstění tabáku, zvelebil sadařství a vinařství. V Rusku vydával „Selskochozjajstvennyj Věstnik“. Ruskou vládou byl vyslán r. 1881 do Itálie, Španělska, Francie, Německa a Rakousko-Uherska, aby studoval prostředky proti nákaze vinné révy. Nato vyslán do východní Sibiře a na Sachalin jako státní rada a zemědělský náčelník. Ochuravěv vrátil se na Kavkaz na dovolenou, ale při návratu z dovolené zemřel na lodi a pochován je u Vladivostoku.
Česká televize vysílala 3. května 2008 cyklus „NEPOHODLNÍ“.
Tento díl má název: Otec a syn Heydukové.
V šestnácti minutové reportáži se vypráví o významu nejen Bedřicha Heyduka, ale i jeho syna Jaroslava pro toto území. Co tomuto kraji přinesli, vzpomínají potomci prvních českých osídlenců.
Narozen 23.4.1863
Zemřel 6.3.1918
Od roku 1870 žil v Rusku. Stal se významným inženýrem, který se věnoval geologickým výzkumům. Založil první cementárnu v Rusku. Kvalitní cement se i v dnešní době vyváží do světa, stejně tak je i v celém světě známé ruské šampaňské, o které se zasloužil jeho otec Bedřich.
Umístění: Vladimirovka u Novorossijska, Krasnodarský kraj
Jaroslav Hejduk
Nar. 23.IV. 1863
Zem. 6.III. 1918
ГЕЙДУК Я
Poznámka:
Jaroslav Hejduk se narodil v Praze, jeho otec Bedřich Heyduk působil od roku 1854 v Rusku, byl hlavním agronomem Černomořského okruhu (později gubernie). Jeho strýcem byl básník Adolf Heyduk. Jaroslav Hejduk žil v Rusku od roku 1870.
Během I. světové války bojoval v tzv. České družině ruské carské armády – sdružovala české emigranty žijící dlouhodobě v Rusku, kteří však zůstali rakousko-uherskými poddanými. Zemřel tragicky v roce 1918 v Tuapse (Rusko) a pohřben byl na hřbitově ve Vladimirovce u Novorossijska.
Historik a archeolog, narozen 3. prosince 1823 v Rychmburku a zemřel 14.2.1885 v Mladé Vožici. Studoval na gymnásiu v Litomyšli, byl vrchnostenským úředníkem, aktuárem při vyvazovací komisi v Chebu a při okresním úřadě v Mladé Vožici. Jako okresní komisař v Domažlicích odešel r. 1882 do výslužby.
Řadu svých prvních historických prací (Zříceniny hradu Šellenberka, Mladovožická kaple Panny Marie na Hradě aj.) uveřejňoval v „Pražských novinách“ pod pseudonymem Fr. H. Richmburský, později v „Čase“, „Táboru“, „Lužničanu“ aj. Sebral bohatý materiál k místopisnému a historickému slovníku kraje táborského a k dějinám města Soběslavě a Miličína, jež však se mu již nepodařilo vydati.
Studia: od roku 1837 gymnázium v Německém Brodě (jeho spolužákem byl Bedřich Smetana); filozofická a právnická studia v Praze (zde byl jeho spolužákem pozdější historik a politik Josef Jireček)
Zaměstnání: civilní praxe v kanceláři dr. Pavlovského, trestní u zemského soudu v Praze;
Od roku 1851 notář v Nasavrkách; v roce 1869 byl přeložen do Kolína, kde působil až do své smrti.
Veřejná činnost: v Nasavrkách od roku 1862 starostou obce;od roku 1851 zde vyučoval tělocvik a později patřil k zakladatelům chrudimského Sokola (1867);byl jeho prvním a později čestným náčelníkem (již ve 2. Polovině 40. Let založil v Praze Spolek tělocvičný, který usiloval o splynutí s dalším předchůdcem Sokola –se Spolkem akademickým); za svého působení v Kolíně byl skutečným i čestným starostou Sokola Kolínského, starostou župy Tyršovy a předsedou Ústředního spolku včelařského v Praze.
Dílo: vydal Prostocviky (1864)
Ocenění: čestný občan Nasavrk; čestný člen Spolku českých notářů; medaile České obce sokolské; 4. 10. 1925 mu byla na jeho rodném domě čp. 24 odhalena pamětní deska
Literatura: Č.: Nejstarší člen české obce sokolské, Zlatá Praha 19/1915
NASAVRKY NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ
Roku 1849 se Nasavrky staly sídlem berního úřadu a okresního soudu, k němuž patřilo 46 okolních obcí. 29. 10. 1853 pak byly pražským c. k. místodržitelstvím povýšeny na město. To vše podporovalo sílící zájem o kulturní dění a spolkovou činnost.
Prvním c. k. notářem v Nasavrkách byl Adolf HÁJEK (syn místního sládka Leopolda Hájka). Ten byl již za svých studií v roce 1847 jedním ze studentů, kteří založili Akademický tělocvičný spolek v Praze, což byl první pokus o organizovaný tělocvičný spolek v českých zemích. Než se však jeho činnost stačila rozvinout, přišly události roku 1848 a zánik spolku.
Po vzniku Sokola Pražského (1862) se snažil notář Hájek o založení sokolské jednoty v Nasavrkách – tehdy však bezvýsledně. Po svém odchodu z Nasavrk působil potom jako náčelník v Sokole Kolín. Připomínkou této doby je článek ve Zpravodaji pražské tělocvičné jednoty Sokol č. 4/1928 o PRVNÍM ČESKÉM TĚLOCVIČNÉM KONI. Je to historka ze vzpomínek bratra Františka Kožíška, který ji napsal k prvnímu sletu v r. 1882 jako součást článku “Co si nářadí povídalo”
…slyšte tedy…
O prázdninách roku 1844 navštívil Ferdinand Šmídt (později majetník ústavu tělocvičného) přítele svého Adolfa Hájka, pozdějšího náčelníka Sokola v Kolíně a tito dva páni, svého řemesla právníci, zhotovili vlastnoručně koně, bradla a hrazdu. Ovšem vystavěti bradla a hrazdu není tak nesnadno, zato však kůň dal jim pěknou práci. Uřízli přiměřený kus kmene borového, obalili jej slaměnými obaly, pošili chmelovým žokem, opatřili orašplovanými madly a čtyřmi do země zasazenými nohami. Na tomto koni cvičilo se po dvě léta v pivovárním dvoře v Nasavrkách, kde ”pan starý” Hájek vařil výtečnou chmelovinu. Po dvou letech dostal kůň trvanlivější oblek, byl totiž pošit koží a opatřen pevnýma nohama, aby mohl býti přenášen. Roku 1863 octl se tento veterán v chrudimském Sokole, kamž byl jako dar poslán …
Poznámka: František Šmídt (Schmidt) byl v polovině 19. století jedním ze dvou majitelů léčebných ústavů v Praze, v nichž se cvičilo podle německé turnerské soustavy (druhým byl známý tělocvikář Jan Malypetr).
Svátek má Jaroslav
Zajímavé informace
Kde nás najdete?
